Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Inspirací pro řadu našich poznávacích zájezdů jsou sami zákazníci. Převážně na jejich přání sestavujeme programy, které obvykle mají zaplnit prázdná místa v cestovatelské mapě našich klientů a právě několika z nich zbývalo navštívit ještě tři země Arabského poloostrova, a to Kuvajt, Bahrajn a Katar. Příprava z naší strany trvá vždy nějaký čas, výsledkem ale bývá bohatý program, na který vždy osobně jako průvodce dohlížím.
Tato cesta začala check-inem na terminálu č.1 pražského letiště u společnosti Turkish Airlines a následně letem po trase Praha-Istanbul-Kuvajt. Let byl na obou úsecích pohodlný, přičemž nechyběly výborné služby stevardů, kteří podávali skvělé jídlo, velké množství nealkoholických i alkoholických nápojů, z nichž jsem si já osobně zamiloval nedávno zavedenou domácí citronovou limonádu s mátou a dalšími ingrediencemi. O jejím úspěchu svědčí fakt, že na poslední pasažéry zbyla už jen limonáda pomerančová, byť i ta byla domácí. Konzumace tureckých dobrot nekončí na palubě, plynule totiž pokračuje v letištním tranzitu v Istanbulu, kde každý cestující může zdarma ochutnat vyhlášený luqum, což je sladká dobrota z cukru, pistácií a škrobu, jež je automaticky podávaná i po nástupu do letadla.
Na moderním letišti v Kuvajtu jsme přistáli po půlnoci a cestou z letiště do hotelu v centru starého města jsme pozorovali impozantní osvětlení noční metropole. Po ránu jsme vyrazili za pamětihodnostmi, tou první byla Velká mešita, kterou je však možné fotografovat pouze zvenku, abychom nedráždili věřící uvnitř budovy. Prohlídky mešit pro nemuslimy v arabských zemích Zálivu (s výjimkou Abu Dhabí, Muscatu) byly dříve nemyslitelné. Takže i v tomto případě jsme byli obezřetní a kvůli fotografování jsme se rozdělili do několik nenápadných skupinek. Pozornosti jsme ale ani tak neunikli. Z mešity se náhle vynořil muž v místním oděvu, který na mě ukazoval a anglicky vybízel, abychom přistoupili blíž. Připravoval jsem se na nejhorší, když tu opáčil, zda se jedná o turisty? Odpověděl jsem opatrně, že se zrovna procházíme a obdivujeme okolí, na to reagoval slovy: „Tak je zavolej a pojďte dále“. Shromáždění jsme byli cobydup a všichni se ptají, co se děje. Popravdě říkám, že nevím a vybízím všechny ke vstupu dovnitř. Je to ale divné. Ozáří nás slunná místnost, která vypadá jako kavárna, na stolech je připraveno nějaké občerstvení a pití, v zadní části je plno knih a předmětů o islámu v různých jazycích. O deset minut později dorazila hezká mladá žena oblečená podle místních zvyklostí, která se nám představila jako naše průvodkyně po mešitě.To nás pořádně zaskočilo, ale zároveň velmi potěšilo. Souběžně se k nám připojila jedna americká rodinka. Prohlídka nádherného interiéru s velmi zajímavým výkladem včetně fotografování trvala něco přes hodinu, aby skončila ve stejné místnosti, kudy jsme vešli. Každý z nás obdržel tašku s knihami a reklamními materiály o mešitě a islámu a následně byl pozván na malé pohoštění, což bylo pro nás další milé překvapení. V takové uvolněné atmosféře naši turisté vtipkovali, že by si rádi sebou vzali i průvodkyni, ta se nijak neurazila a taktně naznačila, kde je její místo. Podobné vstřícné gesto islámských úřadů nás čekalo i v Bahrajnu, což svědčí o jediném. Po teroristickém řádění Islámského státu a Arabském jaru se místní muslimové chtějí ukázat v přívětivém světle a občany z nemuslimských zemí vybízejí k bližšímu poznání. Tradice, které reprezentuje rybářský přístav se svými starými i moderními loděmi s nedalekým rybím trhem nás ohromily. Nemluvě o národním muzeu nebo sousedním planetáriu a vědeckém centru s krásným akváriem. Modré věže u pobřeží se už dávno staly symbolem Kuvajtu a inspirací pro další podobné stavby v Zálivu, bohužel krásným výhledem jsme se nepokochali, jelikož jsou momentálně v rekonstrukci. V případě země s desátými největšími zásobami ropy na světě ovšem nemohla chybět prohlídka gigantických komplexů ropného průmyslu. Právě ony stojí za blahobytem, jehož jsme byly svědky v nejnovějším nákupním středisku The Avenue. Kuvajťané si jej zamilovali nejen kvůli krásnému prostředí, ale především jako symbol luxusu a zaručené drahoty. Než jsme stačili Kuvajt opustit, vyzkoušeli jsme na vlastní kůži také jejich zálibu ve výkonné klimatizaci, tři hodiny při 15 stupních a chládek na palubě způsobily, že jsme horkou Manámu v Bahrajnu jen uvítali.
Bahrajn nás podobně jako Kuvajt v prvních minutách pohltil zářivým nočním panoramatem, který jsme si užívali z luxusních džípů cestou do Al-Džufajru. Ráno nám hotelová restaurace v 15.patře a výhled ze střechy 21.patra představily Bahrajn jako ostrov obklíčený ze všech stran mořem. Nejmenší zemi Perského zálivu tvoří celkem 33 ostrovů, ale 700 km² pod sebou skrývá bohatou historii 5 tisíce let staré dilmunské civilizace, která paralelně existovala s říší Sumerů - na její stopy jsme v Bahrajnu naráželi téměř na každém kroku. Už při návštěvě prvního bodu programu, a to Bahrajnské pevnosti na břehu moře, která je součástí seznamu kulturního dědictví Unesca, bylo zjevné, že na historii a ochranu životního prostředí se klade důraz. Potkali jsme totiž spoustu školních výletů malých dětí, které mířily i k další menší pevnosti z 19.století, jejíž interiér byl zachovalejší, či do zoologické zahrady v Arínu, která byla také na naší trase a kde je možné zahlédnout arabského leoparda, hyenu, arabskou lišku, rysy, velbloudy, přímorožce, zebry, žirafy, pštrosy, divoké vodní ptactvo a pouštní flóru.
Poslední zastávka tohoto dne patřila automobilovému okruhu Formule 1 v Bahrajnu. V centru návštěvníků jsme tak nějak podvědomě očekávali evropské zaměstnance. Bahrajnci, kteří nebyli oděni do tradičního úboru, ale ve stylu a barvách Ferrari, nás překvapili. Za těchto okolností jsem pozdravil arabsky a v arabštině také pokračoval.To pro změnu zaskočilo hostitele:„Tedy my jsme nečekali arabsky mluvící Východoevropany.“ Místnost, v níž jsme byli uvítáni, byla prodejnou suvenýrů a oblečení značky, které vévodilo jedno bývalé závodní Ferrari v plné parádě. Nadšený nákup vystřídal přesun do osmipatrové kulaté kontrolní věže, z jejíž střechy je možné v úhlu 360 stupňů pozorovat závodní trasy,tribuny a ostatní VIP zařízení. Průvodce nás upozornil na místa a zatáčky 4,5 kilometrů dlouhé dráhy,na které musí závodníci snížit rychlost v kritických momentech z 280 kilometrů na minimum. V přízemí budovy byly vystaveny portréty všech vítězů Velké ceny F1 v Bahrajnu od jejího založení v roce 2004. Na oprávněnost umístění závodníků dohlížejí inspektoři z kontrolního dispečinku, v němž jsme viděli 43 menších či větších obrazovek. Kamery umístěné po celém areálu a ovládané pouze z dispečinku dovedou zachytit i nejmenší detaily, které pomáhají rozhodčím soudit férově. Na závěr jsme se projeli ve velké rychlosti od startovací čáry až do finále minibusem, což bylo naprosto skvělé.
Než zapadlo slunce do pouště, dostali jsme také šanci si prohlédnout místo prvního ropného vrtu na Arabském poloostrově z roku 1932. Cestou jsme minuli stovky kilometrů ropných a plynových potrubí různých velikostí. S přicházející tmou se celá poušť změnila v zářící dekadenci se stovkami plamenů.Tajemno umocnil tzv. Strom života uprostřed pouště, který bez jakýchkoliv zdrojů vody na onom místě stojí více než 400 let. Místní lidé jej proto považují za něco mimořádného a až posvátného.
Ani v Bahrajnu jsme nemohli nenavštívit největší místní mešitu Al-Fátih, kde se konalo další překvapení. I do ní jsme byli vpuštěni a stejně jako v Kuvajtu se objevila průvodkyně, která podala k celému zbožnému areálu stručný výklad. Během něj se letmo zmínila, že před lety navštívila Prahu a prý se jí moc líbila. My jsme prohlídkou jejího hlavního města Manámy také nepohrdli, patří k ní mj.staré tradiční domy a trhy v duchu místní architektury, která používá jako materiál hlínu, dřevo a kámen. V místních obchodech na první pohled zaujmou nádherné přírodní perly, které Bahrajn proslavily v období před ropnou érou stejně jako jejich lovci. Cenovka náhrdelníku s jedinou perlou těsně pod šesti nulami nenechává kupce na pochybách, že jde o skutečně velkou rodinnou investici. Bohatství země se stejně jako v případě jeho sousedů přetavilo do řady velkolepých projektů, nejznámější z nich je téměř 26 kilometrů dlouhý most, který spojuje přes moře Bahrajn se Saúdskou Arábií, či unikátní budova obchodního centra, jejíž turbíny čerpají energii z vanoucích větrů.
Dříve než jsme Bahrajnu zamávali na rozloučenou a zamířili do katarské Dohy, zaparkovalo vedle nás obří letadlo se státním znakem Egypta a k němu přiroloval dlouhý červený koberec. Nato se objevila skupina hudebníků v lidových krojích Bahrajnu a z okénka našeho letadla jsme mohli pozorovat v okolí a na střeše letiště ozbrojence se samopaly. Začal jsem tušit o co jde, protože jsem ze zpráv věděl o návštěvě egyptského prezidenta Sisího v Bahrajnu. Připravili jsme si tedy fotoaparáty a kamery, aby nám slavnostní ceremoniál neunikl. A skutečně, zanedlouho přicházel velký doprovod Sisího s bahrajnským vládcem Al-Chalífou, aby se ten s hostem rozloučil u schodů letadla. Rozloučení bylo vskutku královské, startovali jsme hned po prezidentovi.
V příští části reportáže Vás vezmeme do poslední země našeho poznávacího okruhu a tou bude Katar.
