Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Ten neuvěřitelný příběh začal v roce 2005 jedním nenápadným telefonátem a osobní prosbou. Za těch mnoho let naší práce jsme zažili dost neobvyklých situací, kuriózních zážitků, nečekaných setkání, a to hlavně v první polovině 90.let, kdy jsme provozovali autobusové spojení mezi Prahou a jordánským Ammánem přes Damašek. Na okamžiky, kdy si do náručí padali příbuzní a známí, kteří se neviděli kvůli výjezdním doložkám, finančním bariérám a jiným problémům mnoho let, se nezapomíná, byly to ty nejdojemnější momenty. Že se ale začíná odvíjet něco výjimečného, čeho jste svědky jednou za život, jsme onoho dne ještě netušili.
Vše vlastně začalo už v roce 1936. Tehdy se ocitla pětiletá holčička se svými rodiči uprostřed pouště v centrálním Íránu tisíce kilometrů od krásného zeleného domova v Československu. Pro mladou rodinu bylo vše nové, cizí a odlišné. Snadnější byla situace díky jazykové výbavě snad jen pro hlavu rodiny – inženýra, kterého vyslala tehdejší československá vláda do šáhova Íránu dohlédnout na stavbu nového chemického závodu. Rodina se usadila v těsné blízkosti nového projektu daleko od civilizace, nejblíže byla jen malá vesnice s několika desítkami rodin. Dcerka nové prostředí bez kamarádek nesnášela dobře, a to její rodiče hodně trápilo, pak ale přišli na nápad. Rozhodli se najít stejně starou dívku, která by jejich dcerce dělala společnost. Záměr je dovedl až do domácnosti chudého pastýře, který měl stejně starou dcerku Hamdu. Pastýřově rodině bylo navrženo, aby se Hamda přestěhovala do domu československého inženýra s tím, že bude svou rodinu navštěvovat kdykoliv si to bude přát. Íránská strana souhlasila, a tak se Hamda stala novým členem inženýrovy rodiny. Nový projekt úspěšně pokračoval a úměrně s časem rostlo i přátelství mezi českou dívkou a Hamdou. Hamda se naučila česky a česká dívka zase pochytila perštinu. Časté návštěvy Hamdy u jejích rodičů byly o to šťastnější, že pokaždé sebou přivezla spoustu dárků a potřebných potravin. Období šťastného dětství zalitého sluncem, během kterého se obě dívky staly nerozlučnými kamarádkami, trvalo až do roku 1942, kdy byl pan inženýr přeložen do Teheránu a odkud se po skončení války vrátil do Prahy. Tento okamžik byl bohužel také koncem veškerých kontaktů mezi oběma slečnami.
Uplynulo 64 let. Írán šáhů je minulostí, na scéně je islámská republika, Česko je svobodnou, demokratickou a samostatnou zemí s volným hospodářstvím a naše cestovka organizuje do historicky nejstaršího státního útvaru na světě už delší čas poznávací zájezdy. Dáma, která jednoho dne o takový zájezd projevila zájem, milým a příjemným hlasem svou a manželovu účast podmiňovala přáním navštívit jedno místo v Íránu, ke kterému má zvláštní vztah. Bylo zřejmé, že se jedná o srdeční záležitost, jakých jsme byli v průběhu naší práce už několikrát svědky.
Paní jsme slíbili, že ve spolupráci s tamním partnerem se pokusíme vyhovět, a to za předpokladu, že se místo nenachází daleko od naší plánované trasy a s tím, že se zajížďkou budou souhlasit všichni ostatní cestující. Nicméně vnitřně jsem byl odhodlán v případě objektivních potíží zařídit individuální návštěvu vytouženého místa v doprovodu některého našeho íránského spolupracovníka. S tímto plánem jsem se dámě nesvěřil, byť jsem vycítil na druhé straně velké odhodlání splnit si svůj sen, s námi či bez nás. Moje komunikace vedla k uzavření přihlášky na jarní okruh po nejkrásnějších místech Persie, načež jsem se dověděl, kde se ono milované místo nachází. Naštěstí bylo na trase k jedné z nejvelkolepějších památek – Persopolis.
8.května 2005 jsme přistáli na letišti Mehrabad uprostřed Teheránu. Když jsem našeho průvodce Alíliho seznámil s tím, že kromě klasického okruhu je tu také jedno tajné poslání, v Alílim se probudilo vlastenecké nadšení. Souhlas ostatních účastníků jsme nechali až na chvíli, kdy se sami na vlastní oči přesvědčí, že malá změna programu nebude znamenat velké časové zatížení. V okamžiku, kdy jsme na dálnici minuli ceduli s názvem onoho místa, naše dáma ze svého sedadla doslova vystřelila a volala na mě: “pane Hassane, pane Hassane , to je ono”. Ta krásná radost mě dojala a nastal čas oznámit ostatním, že navštívíme továrnu, kterou stavěl před 64 lety otec oné dámy. Všichni byli nadšení, ba dokonce velmi zvědavi. Za pomoci místních obyvatel jsme dorazili do našeho cíle. Dáma zamířila sebevědomým krokem rovnou ke vrátnici. Měl jsem zato, že paní bude potřebovat naši jazykovou výpomoc, ale kdepak! Hovořila s vrátným persky, pak mi sdělila že před odjezdem ještě oprášila učebnice perštiny, vrátný byl naprosto vyveden z míry nejen z konverzace, ale mj. i z informace, že továrnu stavěl její otec. Okamžitě vytočil telefon generálního ředitele, aby mu sdělil, co se u brány závodu děje a pan generální byl ještě nedočkavější. V kanceláři už připravovali čaj, občerstvení a prohlídku, když jsme v doprovodu vrátného mířili na setkání na nejvyšší úrovni. Vrátný chrlil doslova palbu nadšených otázek, ale tou poslední položil na lopatky naši dámu: “ …znala jste Hamdu?” Dáma zůstala stát jako přikovaná a opáčila: “…ona žije?” Vrátný pokýval hlavou. V tu chvíli pan generální přestal existovat. “Chci ji vidět, prosím!” Zatímco pan generální na nás možná čeká dodnes, my jsme se vrátili na vrátnici a sledovali, jak vrátný obvolává své známé, bohužel bez výsledku. Vyměnili jsme si telefonní čísla, přičemž se vrátný mimoděk zeptal, kam nyní míříme: “Do Tagh-Jamshid a Persopolis”, zněla odpověď.
Dorazili jsme do Persopole, zimního sídla perských vládců, které postupně budovali po dobu 150 let od konce 6.století všichni monarchové, dokud jej neproměnilo v popel nešťastné a pomstychtivé rozhodnutí Alexandra Velikého. Sláva, nádhera a smutný konec vedou ke smíšeným pocitům, nás ale u autobusu vytrhlo z myšlenek krásné překvapení. Čekal nás Íránec, který stále opakoval jediné slovo “Ininka”. Naše dáma s úsměvem řekla:” To jsem já pane Hassane”, rodiče mi tak říkali, když jsem byla malá a Hamda mě pod jiným jménem ani nezná. Náš průvodce Alíli mezitím zjistil, že pán už mezitím bezvýsledně obešel několik desítek autobusů zahraničních turistů i parkoviště, když dorazil k busu, který byl ještě prázdný. Nakonec se ukázalo, že dotyčný je zetěm paní Hamdy, kterému volal vrátný z továrny. Když se paní Hamda o příjezdu Ininky dověděla, požádala jej, aby ji našel. Dámě na to sdělil, že bohužel paní Hamda je zrovna na návštěvě u své dcery 450 kilometrů daleko odsud. Tento smutný fakt ale neměl dlouhého trvání. Když jsem se zeptal, kde paní Hamda tedy je a uslyšeli jsme, že v Isfahánu, nastalo opět radostné vzrušení. Isfahán byl totiž dalším bodem programu a měli jsme v něm být dokonce celé 4 dny! Radost naší dámy, vlastně Ininky, neznala mezí. A aby toho nebylo málo, zeť paní Hamdy vytočil nenápadně mobil a když měl paní Hamdu na telefonu, podal jej paní Inince. Po 64 letech uslyšela hlas své věčné kamarádky - podle toho jak zářila, mohu tvrdit, že to byl nejšťastnější telefonát jejího života. Hovořily dlouho, my ostatní jsme mezitím čekali v autobuse a instruovali zetě, ve kterém hotelu budeme bydlet a jaké máme spojení. Než jsme unavení, ale velmi nadšení, dorazili do nejromantičtějšího íránského města a bývalého sídla perských šáhů Isfahánu, stačili jsme cestou prohlédnout ještě několik památek a tradiční karavansaraje na bývalých obchodních stezkách. Následující den začal návštěvou slavného Imámova náměstí, kde bývaly ve středověku slavnostně přijímány všichny evropští monarchové a světové delegace, pokračoval prohlídkou mešit, obchodů v bazaru se slavnými perskými koberci, romantických mostů nad řekou Zajanderúd, arménské křesťanské čtvrtě ze 16. století a skončil ve starobylé perské tradiční restauraci, kde na Ininku čekalo nádherné přivítání, o něž jsme se postarali my i paní Hamda s členy své rodiny. Setkání po 64 letech znamenalo, jak jinak, otevření stavidel emocí nejen osob zúčastněných, ale také všech diváků a příbuzenstva. Jejich další rozhovory po slavnostním večeru už probíhaly v soukromí. V jakém bodě se nachází tento příběh ke dni, kdy jsme se jej rozhodli zveřejnit, netuším. Pozoruhodné ale bylo, že z bývalé chudé Hamdy se stala bohatá a společensky velmi respektovaná dáma.
Je úžasné, že cestování může mít i takové netušené rozměry, které dává naší práci další a velmi radostný smysl. Když jsme naši kancelář zakládali, chtěli jsme hlavně zbourat strach z pouhé představy o cestování do islámského světa. Myslíme, že se nám to částečně podařilo a jsme smutní z toho, že se někteří z těchto končin tato jemně upředená pouta dnes snaží zpřetrhat. Jsme ale hluboce přesvědčeni, že skutečná přátelství či vzpomínky na setkání s lidmi a místy i tuto velkou zkoušku překonají - tak jako přátelství Hamdy a Ininky překlenulo desetiletí.
Závěrem chceme upozornit, že jména obou šťastných dam byla v tomto článku obměněna.