Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Malé skupině českých praktických lékařů se ve dnech 27.4. až 7.5.2009 podařilo navštívit islámskou republiku Írán. Jak vypadá život obyvatel Íránu v roce 30. výročí islámské revoluce a jaká je lékařská péče v této izolované zemi, kam není jednoduché cestovat, natož se dostat do zdravotnických zařízení a získat informace o tamní úrovni a systému lékařské péče? To jsou poznatky, o které bychom se s Vámi v následujícím textu rádi podělili...
Autory tohoto článku jsou naši vážení klienti MUDr. Dana Štaifová – Zhořová, MUDr. Josef Štolfa, MUDr. Anna Nováková, RNDr. Dana Pobesková.
V úvodu je nezbytné zdůraznit, že účastníci zájezdu si veškeré náklady hradili z vlastních prostředků a cesta nebyla sponzorována žádnou farmaceutickou společností. Nevznikl zde tedy žádný konflikt zájmů ani porušení lékařské etiky.
Řadový občan ČR ví o Íránu především to, že je řazen mezi země tzv. „Osy zla“, a to především díky vlastnímu jadernému programu. Z toho vyplývají chladné vztahy s USA resp. Západem. Mnohým se vybaví jméno šáha Muhammada Rézy Páhlavího, svrženého v roce 1979 islámskou revolucí pod duchovním vedením Immáma Chomejního. Zřejmě sousedství s Irákem a Afghánistánem evokuje bezdůvodný pocit určité nebezpečnosti této země.
Írán je země šíitského islámu v oblasti neklidné nejen tektonicky, rozkládá se mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem. Má přibližně 78 milionů obyvatel, z nichž většina žije ve městech. Jen v hlavním městě Teheránu žije 12 milionů obyvatel, v pracovní dny se ovšem tento počet zvyšuje ještě o cca 2 miliony lidí dojíždějící do Teheránu za prací. V zemi, která je rozlohou 2,5x větší než Francie, jsou milionová města právě tak jako hory a pouště, ve kterých lze najít i místa s téměř stoprocentní sterilitou prostředí. První dojmy předčily naše očekávání. Obrovský dopravní ruch až chaos v hlavním městě. Dopravní zácpy jsou zde přes den trvalé, ale vlastně to nejsou zácpy v našem smyslu slova – na vozovce o třech jízdních pruzích popojíždějí automobily nejméně v pěti pásech, mezi auty kličk
ují motocyklisté, a celá ta hmota nějakým zázrakem stále postupuje vpřed.. Náhlé přejíždění a odbočování z pruhu do pruhu bez používání blinkrů není pro místní žádný problém. Pro nás by taková jízda pravděpodobně skončila do několika sekund karambolem. Všudypřítomné troubení všem signalizuje spíše to, že systém funguje jako obvykle, a proto jsou všichni v klidu. Na ulicích je čisto, žádné papíry nebo povalující se PET lahve, fasády domů, chodníky a čekárny – nic není zničené. Opotřebené to ano, ale nezaznamenali jsme projevy vandalismu. Pokud jsme se někde zastavili, ihned se k nám někdo přitočil a anglicky se dotazoval, zda něco hledáme či nepotřebujeme poradit. Turisté ze západních zemí zde přece jen ještě nejsou běžným úkazem. Nesetkali jsme se s jakýmkoliv projevem nelibosti, přezíravosti, odmítání či nepřátelství.
Kde tedy jsou ty velké rozdíly ve způsobu života? Islámská ideologie nařizuje ženám bez výjimky nosit vlasy zahalené šátkem. Pro našince možná problém, místní ženy jsou ovšem i tak perfektně upravené a nalíčené. Šátek přitom nemusí nutně zahalovat celou vlasatou část hlavy, jak je tomu např. v Saúdské Arábii a některých jiných arabských zemích. Muži jsou většinou oblečení do sak či obleků, ale zásadně bez kravaty. Ta není brána jako součást slušného oblečení. Mladí muži pak běžně oblékají džínsy a trička s krátkým rukávem, což ještě před krátkým časem údajně nebylo možné. Při pozdravu muži podávají ruku mužům, ženy ženám, při loučení se ženou se muž pouze maličko ukloní. Ve veřejné dopravě např. v autobusu muži nastupují a sedí v přední části, ženy nastupují zadními dveřmi a sedí v zadní části. V restauračních zařízeních, hotelech i jiných podnicích se zásadně nepodává alkohol. Naši muži si mohli dopřát pouze nealkoholické pivo místních i světových značek. Ani to ještě před několika lety nebylo možné. V gastronomii využívají Íránci stejné produkty jako my (s výjimkou vepřového), ale jídlo je připraveno jinak a má dočista jinou chuť. Přílohu tvoří rýže a zčásti hranolky. Vše začíná nebo končí šálkem či spíše číškou čaje. Čaj se pije všude a je nedílnou součástí místního způsobu života. Kávu si můžete také objednat, ale nikoli našeho „turka“, nýbrž pouze rozpustnou. Ženy netančí a sólově nezpívají. Tanec i zpěv je výsadou mužů.
Profesionální zájem nás kromě přirozené zvědavosti zavedl také do místních zdravotnických zařízení. Byli jsme zvědaví nejen na úroveň a vybavení, ale také na to, jak zde funguje systém financování zdravotnictví.
Nejprve se nám podařilo navštívit soukromou chirurgickou nemocnici Razieh Firooz Hospital v městě Kermanu – necelých 1000 km jihovýchodně od hlavního města. Ujal se nás vedoucí lékař nemocnice a současně vedoucí chirurg, který nás provedl nemocnicí. Ta má dvě standardní části. V jedné jsou pokoje po šesti lůžkách s vlastním hygienickým zařízením ve druhé-nadstandardní jsou max. dvě lůžka a odpovídající vybavení nábytkem, televizí atd. Jak se nám náš průvodce pochlubil,jedná se v 800tisícovém Kermanu o zařízení, které svým věhlasem daleko přesáhlo hranice města a země. Přijímají a operují zde rovněž pacienty z Turkmenistánu nebo Tádžikistánu.
Je to dáno zejména osobou vedoucího chirurga, který se profiluje zejména na onkologickou operativu. Kromě klasických operačních technik se zde používá také metody radiofrekvenční ablace a operačního systému za pomoci laseru. Protože se jedná o soukromou nemocnici, hradí veškerou péči pacient, výjimkou je několik lůžek pro akutní péči, která pak může být hrazena pojišťovnou. V případě některých medicínsky zajímavých případů, které si nemůže dovolit hradit sám pacient, hradí tyto zákroky sama nemocnice anebo operatér v rámci svého profesního růstu.
Velmi nás překvapila úroveň čistoty a vybavení, které si nezadá s evropskými standardy a možná je v některých případech i překonává. V nemocnici kromě hlavního chirurga pracuje ještě šest dalších lékařů různých oborů. Nevýhodou se nám zdála nezastupitelnost hlavního chirurga, kterého v případě jeho nepřítomnosti prakticky nemá kdo nahradit.
Vzhledem k tomu, že denně provádí průměrně kolem 40 chirurgických výkonů, pravděpodobně jen zásadních a speciálních úkonů na předem připravených operačních polích, je jeho nezastupitelnost tím výraznější. Při vizitě na oddělení jsme viděli pacienty po operaci štítné žlázy, osteosarkomu žeber a také pacienta po odstranění 15 kilového tumoru břicha.
Druhým zdravotnickým zařízením, které jsme navštívili, byl Tehran Heart Center, kardiologická a kardiochirurgická klinika, zařazením odpovídající nejspíš našemu IKEMu. Patří zřejmě ke špičkovým íránským zdravotnickým zařízením. Centrum vzniklo na podnět Immáma Chomejního, který zřízení a výstavbu posvětil po revoluci zvláštním dekretem. Projektování trvalo šest let, samotná výstavba pak 4 roky, a to v dobách irácko-íránské války.
Nejprve jsme museli přijmout pozvání zástupce ředitele pro PR na nezbytnou číšku čaje a poté i kávy. Následovala více než hodinová diskuse nejen o historií a současnosti tohoto kardiocentra, ale také o všech otázkách souvisejících se systémem fungování a financování zdravotní péče v Íránu. Toto kardiocentrum má zcela výjimečný statut. Výstavba a počáteční provoz byl financován z 20% státem, 80 % činil úvěr Islámské banky pro rozvoj, který už je po 20 letech činnosti splacen. Centrum je na státu finančně nezávislé a dokonce je schopno financovat vlastní výzkum – zejména aplikovaný výzkum kmenových buněk v rámci onemocnění srdečního svalu. Srovnejme si tuto skutečnost s našimi původními představami o medicíně v této geografické lokalitě s představami o vyspělostí našeho medicínského výzkumu svázaného stovkami předpisů a direktiv.
Lékařská péče v Íránu, podobně jako v jiných zemích, funguje jednak na bázi zdravotního pojištění a systému pojišťoven a rovněž na bázi soukromé. Občané si běžně platí zdravotní pojištění, ať sami anebo prostřednictvím zaměstnavatelů. Státní zaměstnanci, např. učitelé nebo policisté, jsou pojištěni státem. Státním zaměstnancům jsou zdravotní výkony prováděny zcela zdarma, ostatním pacientům pak s 15%ní spoluúčastí. Konkrétně v námi navštíveném kardiocentru hradí pojišťovna běžnému pojištěnci 85 % nákladů u všech výkonů, spoluúčast pacienta je 15%. To je poměrně vysoká částka – např. při koronografii s následným zavedením stentů činí těchto 15% v přepočtu 1600 dolarů. Celkovou cenu výkonu si můžete dopočítat. V platovém rozpětí mezi 300 – 800 dolarů měsíčně to není zanedbatelná částka. Jak banální se v této souvislostí jeví zpolitizovaný třicetikorunový regulační poplatek u nás.
Objednací doba např. na angiografii činí v kardiocentru Teherán 5-7 měsíců a u akutnějších případů 3-4 týdny. Urgentní zákroky se zde podle indikace samozřejmě provádějí ad hoc.
Po odborné diskusi následovala vlastní prohlídka kardiocentra. Jednotlivá patra jsou barevně označena, a to nejen pokud jde i stěny, dveře a nábytek, ale barevně se odlišují též uniformy personálu. Oddělení jsou zvlášť pro muže a ženy. Kromě běžných oddělení jsou v budově také tři podzemní podlaží, z nichž jedno je zakonzervováno a vyhrazeno k použití v případě války anebo jiné mimořádné události. Nezapomínejme, že v této oblasti hrozí zemětřesení či jiná přírodní katastrofy, ale všudypřítomná je v této lokalitě i hrozba možného válečného konfliktu. V kardiocentru pracuje celkem 80 lékařů z toho 12 až 15 žen lékařek, které pracují v nechirurgickém zařazení. Opět všude vládne úzkostlivá čistota, organizace práce je na vysoké úrovni a „ergonomické“ rozmístění pracovišť je dáno moderní koncepcí stavby.
Chloubou kardiocentra je minimální výskyt nosokomialních infekcí, do 0,2%. Zajímavostí je i vlastní ambulance péče o chrup, která poskytuje též předoperační péči v oblasti ošetření parodontu.
Jsme si vědomi toho, že vidět jedno ze špičkových zařízení ve státě jako je Irán, ba i v samotném 12milionovém Teheránu, nevypovídá o celkovém systému zdravotní péče a že většina obyvatel se musí spokojit s úrovní péče o něco nižší. Nicméně po připočtení našich pozitivních zkušeností z chirurgické nemocnice v Kermanu je obraz úrovně zdravotní péče v Íránu překvapivě dobrý. Ve srovnání se sousedícími státy je Írán nepochybně na špičce rozvoje, a to nejen v oblasti medicíny.
Návštěvou kardiocentra v Teheránu se přiblížil konec našeho pobytu a také konec našeho vyprávění. Jistě by bylo by možno mluvit o památkách staré Perské říše, dva a půl tisícileté historii této země, o mešitách a stavbách vzniklých pod vlivem nejrůznějších vládců a vlivů, ať již světských či církevních. O šáhových palácích a pokladnici – dnes státním majetkus nevídanými poklady drahých kamenů zlata a jeho řemeslného zpracování. O zemi pustiny a zasněžených hor protkané sítí dálnic, ale i o zelených hájích a příjemných městech, o zemi zaslíbené budoucímu turistickému ruchu, pokud se politická situace v oblasti uklidní.
Náš velký dík patří zprostředkovateli této cesty, Dr. Hassanu El Hassanovi z CK Palmyra Tour, za příkladnou ochotu a péči o nás, zvědavé lékaře-turisty. Pokud jsme Vám alespoň mírně přiblížili tuto zem i a její systém zdravotní péče, pak tento článek splnil svůj účel.
