Odkaz předků

Marakéš je podle žebříčku popularity sedmou nejnavštěvovanější destinací na světě. A je to očividné už ve chvíli, kdy turisté spatří nekonečné fronty u příletových přepážek imigračních úředníků. Ač je jich v provozu přes třicet a úřední mašinérie jede na plné obrátky, fronty se posouvají tanečním tempem. Vystáli jsme si ji také. Tato nová zkušenost nás motivovala k hledání řešení a to je na stole. Každému, kdo se chce nepříjemnému úvodu vyhnout, nabízíme službu přednostního odbavení. Pak už se náruč Marakéše otevírá. A čím je tak výjimečná? Jedním slovem péčí o odkaz předků.

Když byli Arabové a židé koncem 15.století z Andalusie vyhnáni, tyto komunity přesídlily na protější břeh Středozemního moře, do Maroka. Bohaté rodiny přitom investovaly svůj majetek do výstavby nových domů a paláců, které jsou označovány jako riady. Stesk po staré domovině dodal impuls všem uměleckým řemeslům, jež se zdokonalila do takové míry, že překonala své učitele a vytvořila novou podobu riadů, které dnes můžeme obdivovat od Tangeru přes Rabat a Fez až po Marakéš. Přibyla širší paleta barev, materiálů jako např. kůže, kamenická a řezbářská práce se zjemnila a množství detailů ohromuje dodnes. Zkrátka typická situace, kdy se krize stala inspirací pro ještě vyšší výkon.

Hlavním vodítkem při budování rezidenčních čtvrtí přitom byla původní tradice, jež ctila skromnost, respektovala soukromí a vnitřní krásu. Trojúhelníkem krásy u Arabů je zeleň, voda a krásná lidská tvář, jež byly nedílnou součástí arabské bytové kultury. Obytné domy měly vysoké a široké vnější stěny bez oken do úzkých ulic, v jejichž stínu byli lidé chráněni před letním žárem. Takový styl z estetického hlediska neupoutá, ale princip umírněnosti a privátní zóny je zachován. Zato uvnitř silných stěn se otevíral zcela jiný svět - doslova architektonický festival.

Základem byl čtvercový či obdélníkový tvar domu, po jehož stranách se nacházejí jednotlivé pokoje, nenápadný odkaz i na antické tradice. Stejně jako tehdy vyřezávané dveře a malovaná skla oken z pokojů mířila na centrální dvůr, jehož ústředním bodem jsou fontány či jezírka. Na jejich hladině se odrážely obrysy citrusových stromů, které domu dodávaly vůni, barvu a energii. Nezbytnou součástí takového atria musel být keř damašské růže a jasmínu. Interiéry obvykle zdobila bohatá výmalba, dřevěné malované, v případě movitějších domácnostní křišťálové obklady. Mozaika z mramoru pokrývá podlahy včetně nádvoří, jehož významnou částí byl tzv. iwan, jakési zvýšené mramorové pódium se sedací soupravou vykládanou slonovinou a pokrytou množstvím měkkých podušek. Právě sem byli uváděni případní hosté. Nad jejich hlavami visel krásný tepaný lustr. Než se zaposlouchali do zpěvu opeřenců v klecích a byla jim nabídnuto občerstvení, mohli tento zahradní ráj, arabsky riad, obdivovat doslova z ptačí perspektivy. A aby návštěvník nebyl o nic ochuzen a měl vždy ten správný úhel pohledu, byly iwany v domě dva, jeden s výhledem na východ slunce a druhý s výhledem na jeho západ. Domy bývaly obvykle dvoupodlažní, v přízemí se nacházely místnosti pro denní život jako kuchyně, pracovna, obývací pokoj s iwanem pro hosty. V prvním patře byly ložnice a privátní rodinné křídlo.

Náročná umělecká práce zajistila živobytí širokým komunitám po dlouhá staletí, pak ale kdysi tak krásné domy začaly z mnoha důvodů chátrat. Na přelomu tisíciletí zdálo, že se některá z těchto řemesel ocitla pod tlakem civilizace na pokraji vymizení. Naštěstí se objevily osobnosti, které na problém upozornily hlasitěji než ostatní, např. Yves Saint Laurent. A investoři z oblasti diplomacie a turistického průmyslu se najednou začali hrnout. Díky nim v Maroku byly založeny umělecké školy. Výsledkem je, že od roku 2010 počet riadů jen v Marakéši stoupl na dvojnásobek (cca 1500). Jestliže dříve v těchto palácích bydleli vysocí královští úředníci, dnes slouží turistům jako hotely, a poptávka stoupá. Nově opravené domy přitáhly malíře, hudebníky či básníky, ale získaly i nečekané další obyvatele. Díky zahradní výsadbě se v korunách stromů a keřů usadily kolonie ptactva, z jejichž koncertu doslova bolí uši, riady jsou prostě rájem pro život. Jsou důkazem, že vize jejich zakladatelů a kvalitní práce předků přežily úspěšně staletí a mohou zajistit zajímavý a krásný život i současné generaci.

Koncept riadů je natolik přitažlivý, že jej do svých designů promítají i klasické hotelové budovy či mezinárodní řetězce. Stoprocentně to platí např. pro slavný hotel hotel La Mamounia. Budova, která měla původně sloužit vyšším třídám jen jako pohodlný hotel během cesty po železnici a slávu mu později zajistil pobyt Winstona Churchilla během druhé světové války, se dnes může pochlubit kromě tradičních pokojů výjimečnými orientálními apartmá, lázněmi a restauracemi, které si cení nejen nároční hosté, ale také příslušníci sedmé velmoci, tedy filmaři, herci, návrháři a další umělci. Na jejich náklonnost vůči Marakéši upozorňuje síň slávy vedle recepce, kde každý z těchto hostů zanechal své věnování. Někteří z nich hledají větší soukromí či sepětí s městem. To byl např. případ Nicol Kidman, která během natáčení bydlela raději v riádu Palace Donab, jenž má úžasnou polohu v sousedství zahrad, muzea a vyhlášené historické kavárny El Bacha, která prodává kávy z celého světa. Stačí jen pár kroků a tichou atmosféru budoáru střídá jako mávnutím proutku ruch starobylé medíny. Je těžké tvrdit, že některé riady jsou lepší než jiné, některé prostě měly jen štěstí na zajímavější historii. To je i případ riadu Dar Sebban, který je naprosto výjimečný a nikoho nenechává na pochybách, že za jeho zdmi se musel odehrávat bohatý společenský život. V některých riadech zase bydleli sběratelé uměleckých děl, to je případ riadu Lyla. Ty nejnáročnější ale osloví zcela jistě tradiční La Sultana.

Budova těsně za zdmi mešity byla původně darem pro muže, který oddaně sloužil královské dynastii. Umístění daru odpovídalo královské prestiži, dům se totiž nachází u brány Bab Agnaou z 12. století, kterou kdysi slavnostně vcházeli do města všichni sultáni. Za francouzského protektorátu péči o dům převzal potomek, který renovoval mnoho původních prvků a učinil z budovy místo okouzlujících společenských večírků. Dnes je jednou z největších kvalit riadu střešní terasa o 2000 metrech čtverečních, která je pokryta květinami a je doslova nebem na zemi. Má spoustu kouzelných zákoutí, mezi které je začleněna osvěžující vodní nádrž u lehátek pro slunění, bar a restaurace s úchvatným výhledem na pohoří Atlas, zóna pro jógu či prostor pod olivovníky, kde se odehrávají lekce vaření vyhlášené marocké kuchyně. Z terasy a polední restaurace v cordobském stylu je výhled nejen na okolní ruch nebo hory, ale také na poslední místo odpočinku saadiovských králů, královen, princů a princezen, proto název La Sultana nabývá význam v plném slova smyslu. O kvalitě tohoto riadu svědčí fakt, že je součástí hned dvou prestižních světových skupin sdružujících nejluxusnější hotely světa. Jako v každém špičkovém marakéšském obydlí jsou všechny pokoje originálem. Ze salónku s původním andaluským štukem z 15. století vede k centrálnímu vyhřívanému bazénu historická arkáda s kašnou a roztomilými obchůdky a končí u neuvěřitelných lázní, které veškerou vynikající péči o hosta korunují.

Osobní starost o klienta je nejvýraznějším rysem riadů. Ať je člověk v riadu levném nebo superluxusním, vždy se objeví nějaký ten „osobní komorník“. Zatímco v riadu Zouhour se jmenuje třeba Ibrahim, který hned při příchodu předá klíče od celé budovy a v klidu s hostem klábosí během servírovaní snídaně na místě dle vlastního přání, případně pro klienty natrhá mandarinky ze stromu na nádvoří, v případě hotelu Royal Mansour jsou to profesionální komorníci na nejvyšší úrovni, jejichž přičiněním se hotel řadí mezi nejlepší hotely na světě.

Jestliže v případě předchozích riadů se jedná o budovy s dlouhou historií, Royal Mansour je palácem, který začal psát svůj příběh až v tomto století. Zrodil se díky přání marockého krále Muhammada VI., který si přál světu předvést to nejlepší z marockého umění a pohostinnosti, což 1200 mistrům řemesel trvalo přes tři roky. Výsledkem je, že tento hotel patří k nejlepším na světě, o čemž se moc neví. Royal Mansour je utopený v zeleni v centru města na rozhraní tradiční medíny (tj. původního starého města) a moderního Marakéše a je vlastně medínou v medíně. Pětihektarový areál totiž není jednou velkou hotelovou budovou, ale soustavou 53 třípodlažních riádů. Riady obklopuje zahrada, jež plynule navazuje na marakéšskou Botanickou zahradu. Hotel se tak chce pochlubit nejen výjimečnou atmosférou, ale ambicí bylo doplnit bohatou kolekci marakéšské zahradní architektury.

Všichni znají a chtějí vidět Majorelle, ale Marakéš je plná zahrad, Menara, La Mamounia, Secret Garden, to je jen výčet nejnavštěvovanějších a je záhadou, proč se v nich každý návštěvník cítí výjimečně. Snad za to může energie města, snad slunce a neuvěřitelné světlo, které ručí za úžasné fotografie na památku či obrazy, které s takovou oblibou na zahradě La Mamounie tvořil Winston Churchill. O La Mamounie ale příště.