Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Léto je dobou, během které se většina rodin a párů rozhodne vyrazit za mořskými vlnami, které osvěží během horkých dnů jejich těla. Ani mezi našimi klienty to není neobvyklé, nicméně je to právě tato doba, kdy se přímo nabízí vycestovat do méně vyhledávaných destinací, mezi které patří například Maroko. Ano, v létě je tu vedro, ale taktéž to byl letos čas ramadánu a svátků, které dodaly Maroku speciální atmosféru nezahlcenou davy turistů.
Idea byla taková, že si chceme s přítelkyní užít pohodový týden a bez zbytečného spěchu okusit rytmus Marrákeše, která je tolik známá intenzitou svých barev, vůní a chutí a současně se podívat po vzdálenějším okolí. Jedete-li do Maroka za pohodou, doporučujeme se poohlédnout po tzv. rijádech místo velkých hotelových řetězců. Rijád je totiž takovým malým rájem uprostřed džungle, v němž Vaše smysly utichnou a můžete se soustředit jen na sebe, zatímco srdce města stále pulzuje. Pořád nevíte o čem mluvím? Rijády jsou bývalé rodinné domy, inspirované Damaškem, s vnitřními dvory se zahradou a centrální fontánou. Každý takový dům disponuje několika málo pokoji, které se otevírají přímo do dvora a tímto úzkým propojením dotvářejí ucelenou rodinnou atmosféru, kde si nikdo není cizí. Výhodou rijádů je i fakt, že péče, které se Vám dostane, bude skoro jako od osobního komorníka. „Naším“ komorníkem byl milý Abdo z rijádu Le Perroquet Bleu (Modrý papoušek), který patří mezi oblíbené útočiště našich klientů. Privátním transferem jsme se z Agadiru dostali do rijádu krátce před půlnocí, ovšem ani pozdní čas neovlivnil míru Abdovy pohostinnosti. S otevřenou náručí, s velkým úsměvem, s marockým cukrovím a věhlasným marockým čajem nás přivítal ve „svém“ ráji na zemi. Ubytování v rijádu s názvem Le Perroquet Bleu sebou nese určitou symboliku, protože představuje komplex tří domů ve třech barevně i typově odlišných stylech – marrákešském, essaouírském a andaluském. Mohl bych se tu nyní dlouze rozplývat nad krásou Le Perroquet Bleu, ale to nechám na jindy. Nyní se soustředím na cestu samotnou (o hotelu se dozvíte více zde).
První čtyři dny dovolené jsme věnovali poznávání Marrákéše, které se také někdy přezdívá perla Maroka. Zbývající dva dny byly věnovány vzdálenějším cestám za jejími hradbami. Hned první den jsme z našeho rijádu vyrazili pěšky směrem do centra, ale nebyly bychom v severní Africe, aby nás po deseti minutách chůze nezastavil milý Maročan a nepředal nás svému známému, který nás „nezištně“ dovede k berberským koželužnám. Prý zrovna dnes končí, protože Berbeři se ráno vracejí do hor, odkud pocházejí. Věděl jsem, že Mohammadova hláška „I take no money, honey“ není neprůstřelná, ale předstíraje, že neumím arabsky, jsem se rozhodl vzít přítelkyni Terezu za Berbery, aby viděla něco jiného a hned první den pochopila zdejší sofistikované obchodní praktiky.
Přihlášení k newsletteru
Po dalších deseti minutách chůze jsme došli na ono místo a byli jsme předáni dalšímu kamarádovi, aby nás s mátou u nosu provedl páchnoucími koželužnami, obchodem s koženými výrobky a obchodem s léčivými bylinami. Nic jsme si nekoupili, a tak přišla žádost Mohammada, abychom zaplatili průvodci 20 euro. Přítelkyně rychle prozřela, prošla marockým křestem a nyní byla připravena na svých 6 dní v Maroku.
Marrákeš není příliš velká a z okraje, na němž jsme se právě nacházeli, lze k hlavnímu dějišti města náměstí Džámaa El-Fna dorazit za pouhých 20 minut. Cestou se proplétáte úzkými uličkami velikostí připomínajícími pražskou Malou stranu a divokostí filmy Indiana Jonese. Není to ani trochu nadsázka. Nebudete se stačit divit, kolik lidí, zvířat a objektů se vejde na 3 metry. Lokálci rychle kmitají se zbožím z místa na místo, koňská i oslí spřežení převážejí kdejaký náklad, skútry nebezpečně sviští kolem Vás a Vy se sotva stačíte otáčet. Pak tam jste, uprostřed věhlasného náměstí a Vaše smysly začnou absorbovat ještě větší intenzitu podnětů, ke kterým se přidávají vůně neobvyklých marockých pokrmů, tóny bubnů a trumpet místních umělců krotících tradiční skladby i jedovaté kobry, neúnavní prodavači všeho možného a samozřejmě úchvatná marocká architektura. Doufám, že délkou předchozích vět se mi alespoň částečně povedlo přiblížit pocity, které jedinec zažívá, vyrazí-li do Maroka.
Prošli jsme si celé náměstí i jeho okolí, navštívili známou mešitu Kutúbíja, občerstvili se v restauraci se středomořskou kuchyní a poté jsme se plni nadšení vydali na asi nejharmoničtější místo celého města, a to do zahrad Majorelle. Že Vám ten název možná něco říká? Zahrady Majorelle byly útočištěm a místem posledního spočinutí světoznámého módního návrháře Yves Saint Laurenta. Není se čemu divit, že i nás uchvátily natolik, že jsme si v nich rozhodli užít zbývající část dne, když v nich sám Yves Saint Laurent prožil zbytek života. Toto jedinečné místo je odrazem toho, co představoval návrhář sám, mísí se v něm extravagance, kosmopolitní soužití a elegance. Na pozadí sytě modrých stěn hlavní vily Vás obklopuje neobvyklá kombinace vysokých bambusů, datlových palem, růží a jiných exotických rostlin ze všech koutů světa. Součástí zahrad je malá galerie a módní butik v duchu umělcovy tvorby. Chcete-li vzdát hold jeho dílu, můžete si zakoupit kopii jeho malebné pozvánky na módní přehlídku, nebo smeknout u jeho hrobu schovaného v ústraní zahrad. Navzdory hektičnosti Marrákeše jsme zde pocítili až nadpozemský klid, a proto jsme se rozhodli nechat následující hodiny osudu a oddali jsme se jen harmonii, jež ukolébala naše duše.
Líbí se Vám, jak naše cesta začíná? Potom na nás nezapomeňte a sledujte naše webové stránky či Facebook, kde brzy zveřejníme i druhou část reportáže z naší cesty jižním Marokem.
Přihlášení k newsletteru
