Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Poslední dobou se v naší kanceláři stalo tradicí, že inspirací pro další cíle našich poznávacích okruhů jsou sami klienti. Myšlenka zamířit na podzim 2016 do Mauritánie uzrála během kombinovaného okruhu do Kuvajtu, Bahrajnu a Kataru koncem roku 2015. Realizace ovšem měla své limity, protože leteckých spojů do této téměř zapomenuté africké země je jako šafránu.
Let z Prahy do Mauritánie přes Istanbul působí sice trochu výstředně, ale dvou a půl hodinová zajížďka s následným přímým letem do hlavního mauritánského města a s kvalitním servisem Turkish Airlines uběhla rychle. Jako vždy si mohli cestující pochutnat na dobrém teplém jídlu, víně i něčem ostřejším předtím, než všem požitkům učinil přítrž vstup do další islámské země. V hlavním městě Nouakchottu jsme přistáli za svítání a hned z letiště nás džípy zavezly na neobvyklou snídani. Podávala se totiž pod širým nebem přímo u Atlantského oceánu, jehož hladina byla téměř nehybná. Naši čtyři šikovní řidiči s výborným kuchařem v čele během několika minut rozložili na bílém písku stoly a židle pro 16 osob a naše hostina začala. Výhled jsme přitom měli na místní rybáře, kteří za pomoci delfínů lovili ryby. Finta tkvěla v tom, že rybáři přivolali delfíny dřevěnými tyčemi, které zanořovali do moře a tloukli nimi o jeho dno. Delfíni na zdroj zvuku reagovali a začali se k němu přesunovat, přitom ale před sebou hnali hejna vyplašených ryb, která končila v rybářských sítích. Šlo to docela jednoduše, protože teritoriální mauritánské vody jsou jedny z nejbohatších na světě. A pak už nás čekal krásný letní den. Zatímco v Praze bylo pod nulou, tady jsme si užívali třicítky a těšili se na jeden z největších národních parků v Africe Banc d ´Arguin v panenské oblasti v délce více než sto kilometrů přímo u Atlantiku. Zaujímá plochu 12000 km², přičemž padesáti kilometry směřuje do moře a 35 kilometry do hloubi pevniny. Do parku každoročně směřují tři až čtyři milióny ptáků, kteří sem přilétají ze severu Evropy, jižní Afriky i Sibiře. Je mezi nimi např. rybák obecný, čejka, volavka, písečný dudák nebo plameňáci. Hlavním centrem všeho dění je od října do prosince ostrov Todra dlouhý 135 kilometrů, na němž mívá „druhý domov“ na sto druhů ptactva. Po pěti až šesti měsících se stěhovaví vracejí do své původní země, odlétají ovšem jen zdatní a mladí jedinci, nemocní a staří zůstávají. „Jízdní řád“ je zajímavý a pevný. Hejno se nejdříve shromáždí na jednom místě, kde setrvá po dobu 7 dnů. Všeobecné vzrušení graduje dramatickým odletem, a to výhradně během noci, kdy oblohu ozáří stříbrný měsíc. Jeden holandský vědecký institut připevnil na jednoho z ptáků vysílačku a záznam ukázal, že dotyčný letěl vzdálenost mezi Holandskem a Mauritánií nepřetržitě celých pět dnů s jedinou 35 minutovou přestávkou.
My jsme se mohli do blízkosti ostrova přiblížit jen na plachetnici. Motorové čluny v chráněné oblasti může používat pouze policie. Závislost na větru má ale své nevýhody. V případě, že se vítr do plachet neopírá, dvacet kilometrů může znamenat také meditaci uprostřed moře po několik dlouhých hodin. Naše dvě lodě měly štěstí, vítr nás opustil jen na hodinu, což jsme mohli využít k plavání nebo mauritánskému čajovému obřadu. Kapitán a jeho pomocníci byli vybaveni vším potřebným: uhlím, dávkou zeleného čaje, malými konvicemi, cukrem a sklenicemi, které se podobaly těm na rum v Evropě. Celý proces zabral 30 minut a jeho výsledkem byla vrstva bílé pěny na nápoji, který chutnal mimořádně a svým množstvím vydal na malé espresso. Místní této první dávce říkají „smrt“, protože je prý stejně hořká a málo sladká. Po dalších třiceti minutách přišla na řadu dávka čaje s vyrovnaným poměrem sladkosti a hořkosti. Tuto dávku nazývají „láskou“, protože je podle místních vyrovnaná jako zamilovaný pár. A na závěr jsme dostali čaj velmi sladký, kterému říkají “ žena“, důvod je nasnadě. To jsme se už ale blížili k Todře. V dálce jsme tu a tam zahlédli delfíny, ale nejkrásnější panorama se otevřelo 300 metrů od břehu. Byli jsme v cíli a před námi tisíce ptáků všech druhů a velikostí a všichni na jednom místě. Byla to nádherná podívaná a velké téma pro večeři v našem stanovém táboře, kde nás už čekal šéfkuchař Dah. Suroviny pro tabuli měl po ruce, stačilo vylovit čerstvé ryby z oceánu. Pak k nim přidal pálivou zeleninovou přílohu, dezert a zelený čaj se všemi fázemi a byl tu další nezapomenutelný zážitek.
Kousek od naší stanové základny se nacházela vesnice Iwik. Své zvláštní jméno získala po holandských mořeplavcích, kteří osadu založili v dobách jejich dávné a slavné éry a pojmenovali ji podle jejich rodné vsi v Holandsku. Hlavním zdrojem obživy dnešních obyvatel, kteří žijí většinou ve dřevěných staveních, jsou dary moře. Jak jsem si ale povšiml, ne vždy se s nimi zacházejí ohleduplně. Tu a tam se totiž povalovali nedotčení menší i větší žraloci. Místní skutečnost vysvětlovali tím, že z náboženských důvodů je jim žraločí maso zapovězené a pokud jej nekoupí Evropané, pak končí na skládce. Byl to trochu drsný kontrast v porovnání se všemi opatřeními na ochranu přírody v ptačí rezervaci o pár kilometrů dál.
Následující den začal časně, čekalo nás totiž 500 kilometrů do nitra mauritánské Sahary. Cesta nejprve vedla přes pouštní duny a cesty s nečekanou první zastávkou v oáze Benichab. Uprostřed pouště jsme se k našemu překvapení mohli osvěžit minerální vodou, která obdržela několik ocenění od mezinárodní zdravotnické organizace. Výjimečný pramen se nachází 95 metrů pod povrchem. O pár dalších desítek kilometrů dále jsme narazili na hlubokou studnu uprostřed pouště, která byla vybavena manuálním systémem čerpání, jenž využívají hlavně majitelé velbloudů, aby mírně slanou vodou napojili svůj nejcennější majetek. Poté poušť vystřídala nová asfaltová silnice u městečka Akjoujet. Začala se objevovat zelená políčka, menší kopce i vyšší hory. Do cíle cesty oázy Target nás provázel západ slunce, který vrhal kouzelné stíny na okolní údolí a kaňony. Do oázy mezi dvěma skalnatými horami jsme dorazili těsně před setměním. Čekal nás stanový tábor uprostřed zeleně a skal pod širým nebem, naprostý klid a ticho. Zato probuzení už tak romantické nebylo. Tedy jak pro koho. Z okolních kopců se k nám nesly nezvykle pronikavé zvuky kozích stád. Jak jsme zjistili, horští kozlové na svůj „hlásek“ právě vábili partnerky. V Targetu jsme se po snídani rozloučili s naším „michelinským“ kuchařem Dahem, protože oáza byl jeho domovem a naše další noclehy už měly být v hotelech. Ještě předtím jsme ale Target prozkoumali detailněji. Pěšky jsme vystoupali k pramenům oázy, které se nacházely v horní části. Míjeli jsme skalní stěny ve stínu datlových palem, užívali si romantiky místních „vodopádů“ a stalaktitů v malých otevřených jeskyních. U pramene jsme potkali další evropské turisty, převážně z Francie, a také pár Američanů včetně jedné slavné osoby. I další oáza Mehireth měla své kouzlo. Jednoduché domečky místních domorodců jsou postaveny ze slámy uprostřed úzkého písečného jazyka, který ze tří stran svírají skály. Z jejich vrcholů je nádherný výhled na béžově zelenou oázu, v níž jsme viděli děti surfovat na jednoduchých prknech po dunách, svých krásných chvil si zjevně užívaly. Vyvrcholením programu tohoto dne bylo ale starobylé kulturní městečko ze seznamu Unesca Chinguitt a o tom bude náš další díl.