Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Damašek je nejdéle obývaným hlavním městem světa. Vyrostl na místě, kde byly bohaté zdroje vody a daly se vykopat artézské studně. Město se těšilo respektu Řeků, Římanů i Byzantinců. Po každé éře něco ve městě zůstalo... A proto je tajemstvím Orientu starý Damašek. Když v červenci roku 1920 francouzská vojska obsadila Sýrii, aby zde vytvořila mandát, kroky jejich generála vedly nejprve k hrobce slavného arabského vojevůdce Salah ad-Dína. Vzpupně do ní kopl a řekl mu: „ Vidíš Salah ad-Díne, a zase jsme tady!“...
Socha Saláh ad-Dína vyjadřuje hrdost, kterou Syřané pociťují vůči Damašku. Jejich pouto se světem za jeho branami je velmi silné a promítá se dnes do celé řady místních televizních seriálů, které vyprávějí příběhy několika generací, jež psaly jeho jedinečnou historii a díky syrským scénáristům a hercům slaví v arabských zemích obrovský úspěch.
Největším pokladem a přímo centrálním bodem všeho dění je Umajjovská mešita, kterou postavila dynastie Umajjovců, jež se později proslavila architektonickými skvosty, uměním i vědou na území dnešní Andalusie. Patrně něco mezi nebem a zemí způsobilo, že právě oni v dějinách symbolizují toleranci mezi národy a mezi různými vírami. Ačkoli jejich vlastní osudy dopadly ve finále tragicky, vytvořili něco naprosto jedinečného, neopakovatelného, slavného a trvalého. Vše začalo v r. 635, kdy se muslimové a křesťané dohodli, že se budou modlit „na střídačku“ pod střechou kostela Jana Křtitele, ve kterém byl světec uložen k věčnému spánku. Neuvěřitelná symbióza trvala celých 70 let, než se umajjovský chalífa al-Walíd rozhodl vybudovat pro novopečené muslimy svatyni na místě, kterého si všichni vážili. Svůj zrak upřel na kostel, který kdysi býval Jupiterovým chrámem a delikátní problém vyřešil tak, že se dohodl s křesťanskou obcí, že převezme odpovědnost za stavbu kostela na novém místě, pakliže se křesťané vzdají práva na svou část chrámu. Křesťané souhlasili a nová mešita do své současné krásy rostla rovných 10 let. Jeden ze tří minaretů se jmenuje podle Ježíše, kterého muslimové uznávají také za jednoho ze svých proroků, v mešitě zůstal pohřben Jan Křtitel, zatímco v jedné z bočních lodí naleznete hrobku s hlavou šiítského Husajna! To je naprosto originální a před těmito skutečnostmi se sklonil také papež Jan Pavel II., který Umajjovskou mešitu navštívil jako první papež v roce 2001. Plavbu věky a tolerance na mešitě dovádějí k dokonalosti známky antických prvků, bytelné cedrové stropy, mozaiky, které by se mohly připsat islámské řemeslné zručnosti, ale spíše jsou holdem Byzancie.
Do mešity není dnes odepřen vstup nikomu, ani ženám, ani mužům, ani jiným vírám. V mešitě se můžete pohodlně usadit na koberci a říkat si, jak život může být skvělý, když se chce…..a tyto pocity se stupňují, když za zvuků špičkového muezzina mešitu obcházíte a vidíte staré muslimské školy, skromnou hrobku Saláh Ad-Dína, původní arabské lázně, v nichž život běží stejně jako kdysi, když Vás pohltí súk s obchodníky, kteří vás neobtěžují, ale jejichž sortimentu neodoláte, když se zastavíte v bývalém zájezdním hostinci Asad Paša, paláci Al Azm, knihovně Anbar a když nakonec znaveni dopadnete na židli v kavárně, kde místní vypravěč na vyvýšeném místě vypráví staré příběhy, zatímco přítomní nad jejich moudrostí pokyvují souhlasně hlavou.
Říkáte si, že to snad ani není možné….a už s jistotou víte, že staré město musíte prozkoumat do posledního detailu. Jeho uličky jsou úzké, občas Vás mine nějaká nákladní motorka, kterou místní nazývají láskyplně „tarterou“ a mezi vysokými zdmi, které poskytují v létě chladivý stín, tu a tam zahlédnete pootevřené dveře do domů, jejichž atria přitahují jako magnet. Jestliže Vás domorodci pozvou dovnitř, přijdete na kloub tajemství, pro které Syřané doslova blázní a rozkošně vzdychají. Není totiž nic krásnějšího, než z ruchu velkoměsta zapadnout na nádvoří, na kterém zurčí fontána, voní citrusy a z kuchyně se linou neodolatelné vůně pokrmů a cukroví.
Tento luxus byl do začátku nového tisíciletí dopřán jen místním. Nakonec bylo rozhodnuto, že několik chátrajících objektů bude dovoleno upravit do původní krásy pod podmínkou, že jeho atmosféru budou moci vychutnat i cizinci, aniž by však jejich přítomnost jakkoli narušila život místní komunity. Do díla se pustili zejména obyvatelé v blízkosti několika historických bran, jež jsou součástí starého městského opevnění. Nutno říct, že šlo o práci úmornou, nákladnou, ale výsledek určitě stojí za to. Atria nových stylových hotýlků jsou zdobena zdejším způsobem mramorových obkladů, historické prvky zůstaly zachovány, prokoukly staré sklepy, lázně a terasy. Místní řemeslnické rody vyřezaly spoustu tradičního nábytku a obkladů na stěny, které vyzdobily perletí a malbami, tkalci utkali kilometry originálního damašského brokátu, který zdobí nitky ze 14 karátového zlata, tepci vytepali tisíce dekoračních předmětů včetně damascénských mečů atd. Trvalo jen velmi krátkou dobu, než se o tomto počinu dověděli lidé ve světě a v hlavní sezóně na ubytování v rodinných hotýlcích starého Damašku se dokonce vedly čekací listiny. Válka, která se snesla na Sýrii v roce 2011, všemu učinila nečekaný konec a velké rodinné investice zachraňují místní svatby a rodinné oslavy, protože i za války chtějí lidé žít. Víra ve věčnost Damašku ale nikoho neopouští ani v takových chvílích a všichni věří, že přívětivá atmosféra se zase jednou vrátí.
