Také jste nikdy neslyšeli o súdánských pyramidách?

Nic nevyvolá v okolí takovou vlnu skepse, jako oznámení, že chcete jen na dovolenou do Súdánu. O této zemi většina obyvatel v našich zeměpisných šířkách má jen představu v souvislosti s články o Dárfúru a s pouštěmi připomínajícími měsíční krajinu. Některým možná vytane na mysli průvod Kleopatry ze slavného holywoodského trháku a skupinu vypracovaných těl kušitských válečníků, kteří předcházeli jejímu triumfálnímu vjezdu do Říma...

A to je snad jediný bod, kterým vešla hluboká súdánská historie do širšího povědomí. Občas se objeví v některém anglickém filmu s koloniální tematikou postava věrného a oddaného súdánského sluhy…jeho postava by dokonale ještě dnes zapadla do budovy starobylého hotelu Grand Holiday Villa v hlavním městě Chartúmu na břehu Nilu, aby stejně jako kdysi pomohl královně Viktorii či Winstonu Churchillovi do jejich pokojů. Chartúm ještě stále nepřišel o génius loci, jenž vyplývá z koloniálního uspořádání nízkopodlažního města, jež pomalu pohlcuje výšková unifikovaná sklo-ocelová architektura. V bezprostředním sousedství Grandu o dominantu soupeří budova hotelu Burdž Al-Fáteh, které místní neřeknou jinak než „Kaddáfího vajíčko“, a hlavně celá záplava mrakodrapů na ostrůvku, na jehož hrotě se slévá Modrý a Bílý Nil. Hostům kavárniček u řeky se tak brzy naskytne se západem slunce místo všeobjímající poklidné romantiky zcela jiné panorama, než na které jsou zvyklí. A určitě budou přitom přemítat o lidech, kteří se stali jejich obyvateli. Manažeři těžařských a ropných firem z Číny a dalších konců světa nenechávají nikoho na pochybách, že začíná nová éra čerpání súdánského bohatství.

Konečně i dávní Egypťané měli k jižním sousedům specifický vztah. Na jedné straně pohrdání, na druhé straně už od 3.tisíciletí př.n.l. výpravy na hranice Súdánu a později kolem r. 2000 př.n.l. hlouběji do Núbie, aby si přivezli kůži, dobytek, slonovinu, ale hlavně zlato, které je přitahovalo jako magnet. Ve zlatých dolech Wawat zcela zapomenutí světem pracovaly tisíce válečných zajatců a trestanců, jejichž dřina stála za nezměrným bohatstvím Egypta, kterým doslova oslepoval všechny ostatní starověké rivaly. Každým rokem bylo ve státní egyptské pokladnici o 776 kilo blýskavého kovu více. Faraóni 18.dynastie ovládli Núbii až po 4.katarakt Nilu, časem zavedli funkci egyptského místokrále pro Núbii s titulem „královský syn Kúše“, teprve za vlády 21. egyptské dynastie nadvláda Egypta nad Núbií skončila.

Kolem r. 900 př. n.l. se objevila totiž nová mocnost, která utvářela dějiny území od 1.kataraktu až za dnešní Chartúm po tisíc let. Touto mocností bylo království Napata a Meroe, jež je více známé pod označením Kúš. Dějiny Kúše se dají rozdělit do dvou období, a to napatejské období, které trvalo do r. 270 př.n.l., a merojské, jež existovalo do r. 320 n.l..

Cesta do těchto království není dnes banální záležitostí a je třeba se na ni připravit jako na dokonalé safari, to znamená, že je třeba si pronajmout perfektně vybavený džíp se zkušenou posádkou a především s sebou kromě jídla vzít železnou zásobu nezávadné vody. Cesta do království černých faraónů na sever od Chartúmu vede pouští a kromě sporadických núbijských vesnic a městeček s pestře malovanými domečky na trase potkáte maximálně chudé rodiny nomádů z kmene Bišarín. Je třeba počítat s vysokými teplotami, Silvestr strávený pod saharskými hvězdami je patrně tím nejlepším rozhodnutím, ale i tak teploměr pod 30 stupňů neklesá. Dobrou zprávou je sterilní prostředí, které nepřeje malárii. Krajina značně ožívá s příjezdem do městečka Karima, jehož oba břehy do široka lemují pásy palem a polí podél Nilu. Už na první pohled je jasné, že tady celé dobrodružství začíná, jsme totiž pod posvátnou horou Kušitů Džabal Barkal u starověké Napaty, která plnila funkci duchovního centra říše. Skalní výběžek hory ve tvaru kobry byl prý v dávné minulosti zcela pokryt zlatem, a tak magičnost místa byla zaručena.

Vládcové Napaty se hlásili k etiopské dynastii a dokázali svou moc rozšířit až na egyptské území coby faraónové 25.dynastie. Krajina kolem Nilu se v Kúši od egyptské lišila. Úrodné území bylo úzké a netvořilo jeden celek. Zavlažovací kanály byly jen v Kermě. Není též známo, že by se v Napatě používaly typické nádrže na dešťovou vodu. Pěstoval se ječmen, pšenice, sezam a čirok. Z ječmene se vyráběl alkohol, olej nahrazoval tuk a máslo, ovoce rostlo jen v královských zahradách - jeden z panovníků se s pýchou zmiňuje o pěstování šesti palem v Napatě a šesti v Meroe, paláce a chrámy byly také jediným místem, kde zakořenila vinná réva díky povolaným odborníkům ze Sýrie. Populární kratochvílí byl hon na divoká zvířata, v té době se totiž v oblasti Meroe a Debba běžně pohybovali sloni. Řečtí cestovatelé mluví o podivné malé velikosti ovcí, koz, psů i býků, což se dnes dává do souvislosti s nižší hladinou kyslíku v oblasti. Chrámy a paláce profitovaly ze zabrané půdy, lidí a dobytka. Při výrobě se používalo železo, kámen, měď a zlato. Zahraniční obchod byl královským monopolem, směřoval hlavně do Egypta a je těžké rozpoznat, které výrobky jsou místního nebo egyptského původu. Nejvyšší třídu tvořila královská rodina, soudy, úřednický aparát, armáda a kněží. Nedotknutelnost panovníka byla přejata z Egypta, byl partnerem a knězem boha. Faraóni nepředávali trůn svým synům, ale synům svých sester, ovšem pokud byly manželi sourozenci, pak jejich syn byl legitimním následníkem. Následník mohl být též volen. Musel to být skvělý, mocný, bohatý a zkušený chovatel dobytka. Po úmrtí panovníka byla svolána armáda do paláce, kde naříkala nad panovníkovou ztrátou, poté byl jmenován nový vládce, který byl vyzván k usednutí na trůn. Byl popsán ale také případ, kdy o panovníkovi rozhodovali kněží prostřednictvím orákula či byl panovník kněžími přinucen ukončit vládu sebevraždou. Po korunovaci král absolvoval korunovační cestu, nejprve zavítal do Napaty, pokračoval do Kawy a Tebo. Korunovační cesta byla příležitostí k „nastolení pořádku ve všech provinciích“, k získání prostředků na opravu míst po trase, vyčištění cest od písku a během jízdy byly též zakládány nové kněžské úřady. Přibližně třetina kněžích pocházela z Egypta, a to proto, že jen oni uměli staroegyptsky a ovládali náboženskou literaturu. Bůh Amon byl národním bohem Kušitů, dalšími oblíbenci byl Osiris, Isis, Horus, bohyně Mut a speciálně v Napatě pak Apedemak, bůh se lví hlavou. Na rozdíl od Egypta byla v Napatě objevem zcela výjimečná pozice matky a sestry králů, kterým se říkalo kandake.

Od 4.st. př. n.l. museli napatští vládcové v důsledku oslabení po vpádu Asyřanů vzdorovat konkurenci z Meroe, která nakonec zvítězila a vládla polovině současného severního Súdánu. Napata byla ještě 250 let hlavním městem a kultovním centrem boha Amona, vládcové byli pohřbíváni v pyramidách (dnes je jich k vidění u hory cca 20) a staroegyptská kultura doznívala v jejich odkazu. Ze všech pyramid 21 králů a 52 královen a princezen cca deset kilometrů od hory Džabal Barkal nejvíce vyniká pyramida faraóna Taharqy, která dosahuje výšky 40-50 metrů , ty ostatní jsou o 10-20 metrů nižší. Přístup do jejich interiéru s malbami i kostrami za svitu hlídačovy lampy nepostrádá punc výjimečnosti. Panovníci si velmi považovali koně a jak je vidět, nechávali se pohřbívat společně.

Další díl kušitského příběhu se odehrál v Meroe, cesta k ní vede přes pustou poušť Bajúda a krajinu spoře lemovanou akáciemi. Výjev v cíli je naprosto dramatický, více než 100 pyramid ční nad krajinou jako by byly samozřejmostí.

Merojská kultura vynikala řemesly a tavením železa díky místním ložiskům železné rudy a budování závlahových zařízení. Meroe měla výhodnější polohu než Napata a z monumentů je patrný vliv antiky i Persie. Řada dalších aspektů je nyní pod drobnohledem zahraničních archeologů včetně českých, jak jsme nečekaně cestou zjistili. Zcela s jistotou lze tvrdit, že vládnoucí vrstvou bylo místní obyvatelstvo zvané Merojci. Obývali území mezi Atbarou, Nilem a Modrým Nilem. K velkým sídlům hned od počátku patřilo kromě Napaty, Musawwarat As-Sufra a Alary Meroe. Od 5.století př.n.l. byla výraznější metropolí a stala se trvalou královskou rezidencí Kušitského království, zatímco Napata se stala součástí korunovační cesty a místem posledního odpočinku králů, jejich matek a manželek. Zbytek rodiny a úředníků, z nichž mnozí byli Egypťané, byli pohřbíváni v Meroe. Okolnosti, za kterých království povstalo k výšinám, nejsou dobře známy. Každopádně ale časem převzalo egyptské tradice, udělalo maximum pro legalizaci statutu faraóna, uctívání egyptských bohů a stavbu chrámů. Během merojské epochy se matriarchát upevnil. Zlepšila se ekonomika, více se využívaly nádrže na vodu, např. v Mussawarat Safra nádrž velká 250 metrů a 15 metrů hluboká pojala 250 tisíc m³. Stoupla produkce železa, ačkoli se stále používal bronz a karnelion. Zpracování zlata bylo dovedeno k velkému mistrovství, zářivě červenou keramiku z Napaty vystřídala černá keramika z Meroe. I Když Meroe neleželo na mezinárodních trasách, bylo důležité pro Egypt i nitro Afriky. Prohloubila se role zvířat v kultech a Merojci se stali mistry v ovládání slonů při jejich tažení, což je zřejmé z designu chrámů v Mussawarat As-Sufra. Merojská architektura vyjadřovala nezávislost, což je patrné na chrámových terasách. Chrámy byly zasvěceny Adepemakovi a Sebiumekerovi s lidskou hlavu. Svébytné byly také merojské písmo, jehož systém byl redukován ještě před naším letopočtem na 23 symbolů, čímž se od komplikovaného egyptského systému velmi odlišoval. Sylabický systém je dost podobný staroperštině. Kušitština se stala exkluzivním jazykem a psanou řečí, jejímuž rozluštění brání fakt, že se nedochoval žádný dvojjazyčný text, který by k tomu pomohl. Je ale naprosto zřejmé, že nemá nic společného se staroegyptštinou a hamito-semitskými jazyky. Merojštinu dokáží odborníci přečíst, ale význam je výzvou pro další „Bedřichy Hrozné“. Je zřejmé, že merojština vše spojovala a hovořili jí i přesídlení Egypťané. Král Nastasen byl posledním merojským vládcem pochovaným v Nuri, král Arkakamani byl prvním, který má v Meroe pyramidu. Konec rané merojské epochy byl poklidný, mezi Kuší a egyptskými Ptolemaiovci panovaly přátelské vztahy.

Střední epocha v 1.st.př.n.l. byla pro Meroe zlatým věkem, kterému vládly zejména ženy. V Dolní Núbii, která byla v důsledky ekologických a dalších změn prakticky vylidněná a sloužila jen pro přesuny obchodu, vězňů, atd., se postupně začaly usazovat malé skupiny Merojců, jimž časem vládl merojský místokrál. V r. 30 př.n.l. se ale v Egyptě usadila římská vláda. První římský prefekt v Egyptě Cornelius Gallus uspěl při tažení do Asuánu. U ostrova Philae se setkal s merojským králem, ale neměl odvahu postupovat dál na jih, nicméně Meroe klidně prohlásil za římský protektorát, čímž získali přístup do zlatých dolů. Druhý prefekt v zájmu získání přístupu k Indickému oceánu a do nitra Afriky podnikl tažení proti Arabům, mezitím ale Merojci zaútočili na Philae, Asuán a Elefantinu, kde zničili tři římské kohorty a jako kořist do Meroe dovezli Augustovu bronzovou bustu. Následující prefekt Petronius útok opětoval a dostal se až k Napatě. Bitva o finální hranici mezi Římany a Merojci u Primis (Qasr Ibrahim) odstartovala nepřátelství mezi oběma stranami. Petronia naprosto šokovalo, když zjistili, že armádu vede žena, a to kandake Amanirenas, a ke všemu úspěšně ! Dlouholetého míru bylo dosaženo v letech 21 a 20 př.n.l., kdy se hranice u Primis ustálila, Římané se odsud stáhli a Merojci nemuseli platit tribut.

Poslední stádium říše Meroe trvalo tři a půl století a začíná králem Natakamanim. Byl to on, kdo zavedl zvyk budování menších pyramid a nový druh jejich výzdoby. Proto jich je jen v Meroe dnes více než stovka a pohled na ně je úchvatný! Posun byl znatelný v říšském umění, panovník zavedl dvojjazyčné nápisy, k merojským přibylo egyptské hieroglyfické písmo, staré chrámy se opravovaly a vznikly některé nové (Naqa, Meroe, Napata, Tebo, Amara). Jeho syn Šorkaror nechal na jedné granitové skále vytesat scénu, jak bůh Slunce daruje králi svazek čiroku, což je první vyobrazení této rostliny v dějinách. O událostech, které vedly k zániku říše, toho není moc známo, je však patrný postupný přesun obyvatel do Dolní Núbie. Území se zalidňovalo také díky vodním kolům, které vodu dostávala i do výše položených polí. Životní úroveň vzrůstala a byla pod značným vlivem Řecka a Říma. V psaných textech z 8. století se kromě merojštiny používala núbijština, administrativa byla zcela v rukou merojských úředníků v čele s vícekrálem. V Dolní Núbii působilo též hodně merojských kněží, kněžský úřad byl v rukou několika merojských rodin a dědil se v ženské linii. Vztah k původní Meroe byl vzhledem ke vzdálenosti nezávislý. Konec Meroe možná způsobilo zasolování půdy a následný úhyn dobytka, možná vyčerpání dřeva potřebného pro těžbu a zpracování železné rudy, ale možná také izolace Meroe od mezinárodních obchodních tras. Merojci se snažili udržet dobré vztahy s Asýrií, ale zároveň usilovali o nezávislost na ní, což nedopadlo dobře, protože bitvu u Altaku v Palestině v roce 671 př.n.l. faraon Taharqa prohrál a jeho následníci přivedli kušitské království k zániku. V r. 655 př.n.l. poslední božský kušitský manžel adoptoval dceru prvního vládce 26.egyptské dynastie jako její následník, což je zaznamenáno na slavné stéle v Káhiře. Poté následovalo období, kdy o egyptsko-kušitských vztazích zavládlo v nápisech absolutní mlčení. Půl století nato se Egypťané rozhodli zcela vymazat kušitskou epizodu z historie a pronikali stále hlouběji na kušitské území. S Kušity je spojil za vlády 27.-30. egyptské dynastie faraónů až společný nepřítel. Nomádské kmeny Blémyjů zvenku stále dorážely na Dolní i Horní Núbii. Souboje byly natolik vyčerpávající, že kušitská říše díky nim zcela zmizela. Merojskou společnost zcela ovládla elita Noba, ale to je už jiný příběh.