Safari a luxus v Botswaně

Četli jste už článek o mé cestě k Viktoriiným vodopádům? Pokud ne, pak vám určitě doporučuju začít čtení právě tam, protože to bylo v Zimbabwe, kde začal tento příběh, na který chci dnes navázat. U vodopádů jsem prožil tři úžasné listopadové dny poznání i koloniálního přepychu, po nichž jsem se vydal vstříc botswanské buši a místní pohostinnosti.

Cesta z Victoria Falls k hranici Botswany není nijak trnitá, ba naopak - turistu čeká 75 minut komfortní jízdy po prázdné a kvalitní asfaltce lemované zelenající se přírodou. U hraničního přechodu se to však hemží místními mladíky, kteří si zde vzájemně povídají jako staří kamarádi a čekají, až jim bude proclen náklad, který vezou ve velkých kamiónech. Je zajímavé, že na cestách v Zimbabwe člověk nepotká jediné vozidlo, ale okolí měst a samotné hranice jsou vždy plné stojících aut a náklaďáků. Jako by tu čekala na povolení odcházejícího prezidenta Mugabeho (připomínám, že jsem přijel v době krátce po vojenském převratu, v jehož důsledku skončila 40letá vláda zmíněného prezidenta).

Ačkoliv Zimbabwe či Botswana nepatří mezi ekonomicky vyspělé země, průchod hranicemi je neobvykle hladký. Díky dvojitému vstupnímu vízu, které jsem si koupil při příletu do Victoria Falls, trvá celý proces zhruba 30 vteřin. Zimbabwský úředník si mne ani neprohlédl, otiskl svůj štempl do mého pasu a bylo hotovo. O pár kroků dále na botswanské straně se celý proces nikterak nelišil. Nasedl jsem do vozu a o 10 minut později jsem dorazil na mezinárodní letiště v Kasane. Schválně, jaké byste čekali letiště na okraji přírodní rezervace? Má očekávání byla velmi nízká a představoval jsem si přistávací plochu z písku s menší podélnou garáží. Nemohl jsem se mýlit více, protože zde stála moderní vypulírovaná budova s přeplněným parkovištěm, několika světovými půjčovnami aut a se zhruba 15 odbavovacími přepážkami.. „not bad!“. Letiště i navzdory své modernosti slouží výhradně pro menší letadla, která přelétávají z Botswany do okolních států, případně pro lety hlouběji do vnitrozemí, což byl můj případ. Pilotkou nám byla Alexa z Británie, kterou chichotání a lehké dobírání pasažérů nerozhodilo, a mistrně nás dopravila do kempu Ker & Downey Kanana nacházejícího se na západním cípu národního parku Chobe. Přelet je zážitek sám o sobě, protože člověk dostane příležitost dívat se na deltu Okavanga z ptačí perspektivy a povím Vám, stojí to za to. Foťák jsem nepustil z ruky a spoušť nezahálela (s výjimkou okamžiků turbulencí, které v tak malých letadlech nejsou neobvyklé). Delta a ptactvo jsou mimo jiné to, co vystihuje krásu okolí kempu Kanana, protože se pyšní polohou přímo u vody a „sídlištěm“ ptactva v těsném sousedství.

Po hladkém přistání jsem se vydali na cestu do kempu otevřeným terénním vozem, přičemž po zhruba 10 minutách jízdy jsme zastavili uprostřed lesa, kde čekali zaměstnanci kempu se stoly plnými jídla a pití. Bylo to snad to nejmilejší přivítání hostů, které jsem kdy zažil. Ani ne tak kvůli jídlu samotnému, ale především díky zpěvu a tanci, do kterého se zaměstnanci s úsměvem na tváři pustí, když přijíždíte. Mě na tom fascinoval i fakt, že do ceremonie se přidali také řidiči a management kempu, čímž krásně demonstrovali pospolitost africké společnosti, svou mentalitu a kulturu (video zde). Nemohu nezmínit i pozornost, která je věnována přípravě jídel. Před cestou do Afriky jsem dal kempu vědět, že preferuji veganskou stravu, ale že na ni netrvám, pokud to bude složité. Vím totiž, že veganské pokrmy nejsou všude běžné a kuchaři si nad nimi často lámou hlavu. Opět jsem se mýlil, protože mě v následujících dnech při každé příležitosti čekaly špičkové veganské pokrmy výhradně pro mne – od hlavních jídel a dezertů až po malé svačinky. Spolucestující kolikrát nedokázali skrýt svůj údiv nad kreativitou pokrmů a chvílemi litovali, že nemohou mít na menu totéž.

Všechny kempy Ker & Downey se vyznačují luxusem, který byste uprostřed africké buše daleko ode všeho nečekali. Prostorné stany s velkými king-size postelemi, větrákem, lahví cherry, sejfem, drobným šatníkem a obrovskou koupelnou s dvojitým umyvadlem, záchodem a teplou sprchou. Kdybyste náhodou měli chuť na něco jiného než je voda a cherry, v lobby máte otevřený bar, kam si můžete dojít pro jakýkoliv chlazený nápoj včetně piva, případně si můžete vybrat svou oblíbenou whiskey. Každá chatka má vlastní prostornou terasu, z níž se otevírá výhled do otevřené přírody. Kempy jsou vždy ohraničeny vysokým elektrickým plotem proti slonům, nicméně se klidně může stát, že se ráno probudíte a před stanem máte dva hrochy jak tomu bylo v mém případě – krása… :) Design je tradiční i moderní, díky čemuž si udržuje jistou nadčasovost a já Vám garantuji, že zde budete mít komfort, o kterém se Vám na cestě Afrikou ani v nejmenším nesnilo.

Hodinu po zabydlení jsme se sešli v hlavní budově, kde nás čekali naši řidiči a průvodci v jednom. Na mapách nám představili deltu Okavanga, její chování a specifika. Dali jsme si společně čaj s drobným zákuskem a následně jsme vyrazili na náš první výlet (pozn. redakce: mně připravili asi tucet veganských muffinů jako by měli strach, že toho musím sníst mnoho, abych vydržel :)). S africkým ciderem v ruce jsme nasedli na tradiční loďky zvané mokoro, kterými jsme se po deltě Okavanga dostali k epicentru místní fauny. Bylo jím rojiště všech místních ptáků, kteří se zde koncentrují po tisících, aby se pářili a následně pokračovali ve své mezisezónní migraci. Když se dostanete opravdu blízko, uslyšíte silný ruch a nepoznamenaný nezůstane ani Váš čich. Delta je v listopadu poměrně vyschlá, nicméně vody je na podobný výlet dostatek. Cestou se dotýkáte vysoce vyrostlého křoví a v dáli můžete pozorovat slony, kteří se ve vodě ochlazují. Místy narazíte na osamělé ptáčky, kteří odpočívají na stoncích keřů a nabízejí jedinečnou příležitost pořídit fotku z bezprostřední blízkosti. S místní sytě modrou oblohou a západem slunce je to ráj každého fotografa. Po zhruba 2,5 hodinách poklidné plavby se vracíme zpět, abychom se sešli u ohně. Po krátkém posedávání se zaměstnanci opět sdruží a pustí se do zpěvu, kterým nás vyzývají k přesunu ke stolu. Tou výzvou to myslím doslovně, protože dlouhé písně jsou zakončovány slovy „come have your dinner“. S pány u stolu jsme se shodli, že by se nám také velmi líbilo, kdyby nám manželky před každou večeří zpívaly a tancovaly, ale to se asi nestane… :)

Další den vstáváme brzy, abychom vyrazili na první safari s úsvitem slunce. V pět hodin mne něžně probouzí místní personál, předává mi sklenku čaje a o pár minut později jsme na cestě. Netrvá to dlouho a narážíme na lvici čekající mláďata. Chvilku ji pronásledujeme z bezprostřední blízkosti, ale jí to nevadí. Najde si svůj stín a tam se námi nechá nerušeně pozorovat a fotit. Potkáváme stovky antilop, nějaké pakoně i hrocha, ale nedá se říct, že by se to zvěří hemžilo. Po zhruba 3 hodinách se přemisťujeme na přírodní rozhlednu, kde nás čeká snídaně pod otevřeným nebem. Na této rozhledně si mimochodem můžete zarezervovat přespání s nočním pozorováním. O chvíli později se přesouváme k ranveji, loučíme se s kempem Kanana a přelétáváme do Ker & Downey Shinde. Let trvá pouhých 15 minut, ale člověk na první dobrou vidí měnící se scenérii. Shinde je druhým ze tří kempů Ker & Downey a ačkoliv i zde se nacházíte u břehu delty, místní kemp se v tomto období vyznačuje spíše suchými a otevřenými planinami vhodnými pro safari. Odlišné je i složení zvěře, protože výrazně přibylo zeber, žiraf, slonů, hyen, šakalů a hrochů.

Odpolední safari je velmi dlouhé a člověk má nespočet příležitostí pro fotografování doprovázené výkladem řidiče, který je expertem na místní faunu a floru. Konec programu zakončujeme u malého jezírka s drinkem z našeho mobilního baru. Posléze míříme zpět do kempu, ale těsně před jeho branami čeká další překvapení – bohatá večeře pod otevřeným nočním nebem uprostřed rozlehlé pláně… wow! Večeře v Ker & Downey jsou skvělé nejen díky jídlu a prostředí, ale i díky faktu, že vždy stolujete se zaměstnanci kempu a můžete se jich ptát na cokoliv Vás napadne. Na západní turisty jsou zvyklí, anglicky mluví plynně a smysl pro humor jim rozhodně nechybí. Náš český sarkasmus je nevyvedl z míry, rychle si zvykli a všichni jsme se smáli až nás břicho bolelo. Byl to skvělý večer a ráno je před námi další safari. Tentokrát jsem se rozhodl odpojit od zbytku skupiny a domlouvám se s naším stálým průvodcem Omphile Kaluluka (zvaný „Oupí“), že s ním vyrazím na sólo pěší safari. Zážitek je to úplně jiný – jednak konečně protáhnete nohy a za druhé poznáte místní přírodu z jiného úhlu. Máte příležitost zkoumat stopy jednotlivých zvířat, analyzovat jejich chování či zvuky, učíte se o místních stromech, plodech a mnoho dalšího. Někteří říkají, že to je jen o pozorování „bobků“, ale s tím nesouhlasím a svou pěší túru jsem si náramně užil. Člověk má navíc čas více konverzovat s průvodcem a dozvědět se něco nového. O tři hodiny později mne čeká snídaně v buši a rychlý přelet do naší poslední lokality, kterou je kemp Ker & Downey Okuti.

Jízda z příletové plošiny do kempu Okuti v nás vyvolává mírné pochybnosti, zda-li máme vyrážet na další safari v řadě nebo dáme přednost odpočinku. Nacházíme se totiž v přírodní rezervaci Moremi, kde se nesmí jezdit mimo vyznačené cesty a lesy jsou poměrně husté. Nakonec se donutíme k akci a ani tentokrát toho nelitujeme. Ačkoliv se při příjezdu zdála být místní příroda nepřehledná a chudá na zvěř, opak se opět ukázal být pravdou. Žádná z předchozích lokalit se nemůže pyšnit tak bohatou faunou jako je tomu zde. Zvěř se tu pohybuje ve stádech a v jeden okamžik narážíme na skupinu asi 300 pakoňů. Jinde jsou to žirafí rodinky, zebří partičky a všudypřítomné impaly. Třešničkou na dortu je pak setkání s nosorožcem bílým, jehož výskyt je velmi vzácný.

Zdá se, že zákaz odbočování z cest má jeden důležitý pozitivní efekt – zvířata se cítí bezpečněji a neutíkají v okamžiku, kdy se k nim u cesty přiblížíte. S foťákem plným kvalitního materiálu se v podvečer vracíme do kempu, osvěžuji se ve své privátní venkovní sprše, užívám si kvalitní kokosové suflé s mangem a následně se vydávám vstříc poslednímu zážitku. Společně nasedáme na dva rychločluny, které nás po větvi delty doplaví ke vzdálenému břehu, tam nás čeká další mobilní bar. Zde si s managementem kempů připíjíme sklenkami ginu s tonikem a děkujeme za neuvěřitelný zážitek, který nám zprostředkovali. Zapadající slunce zdobí poslední chvilky naší cesty, na jejímž konci jsou bohaté vzpomínky na skutečně autentické a přesto luxusní safari.

Zvláštní poděkování patří kolegům a přátelům z Travel Advance a taktéž Frederice - manažerce kempů Ker & Downey. Díky nim jsme vám mohli zprostředkovat tento zážitek a přiblížit vám Botswanu.

Pokud chcete zažít opravdovou Afriku, ale nechcete ztrácet svůj komfort nebo žít v obavách, že něco nepůjde podle představy, obraťte se na nás a my vám ušijeme zážitky na míru, které přetrvají celý život.