Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho prosím :)
Domovy obyvatel všech mauritánských oáz jsou skoro stejné. Kulaté malé domečky bez oken ze sušených palmových větví o průměrné ploše 20 metrů čtverečních obývá celá rodina včetně příbuzných. Kozy a ovce jsou ustájeny v podobných příbytcích jen o pár metrů dále. V oáze jakou byl Target, která se nachází v horské skalnaté oblasti, jsou základy domečků bytelnější, a to z kamene a na zbytek včetně střechy je použita sláma. Pevnost, kterou jsme náhle cestou do Chinguitty zahlédli, tedy působila jako zjevení.
Nešlo ale o žádnou historickou zajímavost. Pevnost Saganne se uprostřed kdysi velmi úrodné krajiny, o čemž svědčily četné malby zvířectva na okolních skalách, objevila díky jednomu z nejnákladnějších francouzských filmových projektů. Byla totiž místem děje romantického životopisného příběhu jednoho z příbuzných režisérky, která neváhala investovat do bohaté výpravy (včetně vybudování pevnosti), úžasné kamery i hvězdného obsazení G. Depardieu, Catharine Deneuve a Sophia Marceau. Film vypráví o obyčejném důstojníkovi, který se vypracoval v období koloniální éry v saharského mírotvorce a respektovanou osobnost mezi místními arabskými kmeny.
Nakolik se mauritánské a francouzské osudy prolínají, jsme se přesvědčili jen o pár hodin poté. Naším prvním cílem byl totiž krásný jednopatrový hotýlek v duchu místní starobylé architektury z pískovce, dřeva a palmové střechy. Byli jsme ve slavném Chinguitty a na prahu hotelu nás vítala Francouzka žijící v Mauritánii , které jsme pro její podobu s jednou známou účastnice našeho zájezdu začali okamžitě říkat Maruška. Osvěžení v hotelové oáze bylo jen krátké, poté jsme zamířili do nejstarší části města, jež bylo založeno v 8. století, z této doby zbyla ale jen mešita s minaretem. Mladší čtvrť ze 13. století z kamene, akáciového dřeva, s úzkými uličkami, nezbytnou mešitou i několika knihovnami se kupodivu zachovala. Dodnes těží ze své slávy coby kulturního centra mezi subsaharskými oblastmi a mauritánským pobřežím. Úzkostlivě střeží vzácné rukopisy staré několik set let, do několika z nich jsme směli nahlédnout, ale nejstarší kousek, korán psaný na jelení kůži starý tisíc let, zůstal tajemstvím knihovníka. Stejně jako všichni muži ve městě byl i on oděn do světlomodrých šatů s hnědými tradičními ornamenty. Ženy s dětmi, které nás obklopily, sotva jsem se na ulicích objevili, byly oblečeny do krásných pestrobarevných dlouhých volných šatů. Jedna naše účastnice okamžitě poznala, že látky byly vyrobeny v Čechách, což nás zahřálo u srdce a povzbudilo ke koupi výrobků „ na oplátku“. Happyendem dne bylo sledování západu slunce z vrcholků bílých dun uprostřed nekonečného ticha. Dokonalý pocit štěstí završila po několika dnech teplá sprcha a velmi chutná večeře „U Marušky“.
Ráno nás čekalo překvapení, na Saharu se snesl déšť a provázel nás celé dopoledne až do historického Oudane. Voda byla koneckonců i tématem dopoledního programu. Náš průvodce Amin nám totiž ukázal, jak se pozná, kde založit vesnici uprostřed Sahary. Klíčem byl strom, kterému místní říkají „talh“. Jeho přítomnost signalizuje přítomnost spodní pitné vody a aby tvrzení dodal váhu, zastavili jsme v jedné vesnici, kde měli studnu jen kousek od zmíněného stromu. Naopak přítomnost krásného keře „turdža“ varuje - na takovém místě byste vodu a život hledali marně. Do historického Oudanu jsme dorazili kolem poledne. Město postavili tři bohatí obchodníci na obchodní trase mezi Mali a arabským Maghribem v roce 1141. V době jeho největšího rozkvětu v něm žilo 5 tisíc lidí. Název města v překladu znamená dvě údolí, kterými byly myšlena údolí datlových palem a údolí učenců. Obrazné označení vystihovalo i skutečnou realitu. Uprostřed města s desítkami tisíc palem žilo na 40 vědců různých vědních oborů, po nichž nese název hlavní městská třída. Historická část je dnes ruinami a počet obyvatel nové části se slavné minulosti nevyrovná.
Zatímco Oudane má nejlepší časy zřejmě za sebou, Atar, náš další cíl, si význam obchodního centra mezi mauritánským jihem a severem udržel. Návštěva místních súků tedy byla skoro povinností. Ženy a mladí muži měli zboží vyskládáno na zemi, bylo ale zřejmé, že movitější konkurence v kamenných obchodech číhá za nimi. Typický chaos si doslova říkal o fotografii, ale ukázalo se, že „koupit“ souhlas k fotografování je to jediné, co zpeněžit nešlo. Naštěstí tradiční hudební vystoupení po večeři nám vše vynahradilo. Místní zpěváci a tanečníci, a to převážně ženy, předvedli všechny místní nástroje, taneční prvky i charakteristický pěvecký projev včetně přídavku.
Cesta zpět do hlavního města Nuakšottu vedla přes bývalou metropoli říše Almorávidů z 11. století Azougi, dnes je krásnou zelenou oázou, ale na dlouhé cestě to nebyla jediná zajímavost. Sahara nám ukázala desítky svých tváří a naše fotoaparáty nezahálely. Po příjezdu už na nás čekal obchodní partner Mohammed, aby nás pozval na už oblíbený čajový obřad, při němž jsme s ním své mauritánské zážitky otevřeně probrali. Poslední den našeho pobytu v Mauritánii jsme nejprve zamířili do velké mešity v andaluském stylu, relativně malého Národního muzea s poměrně bohatou historií, ale největší dojem na nás udělal rybí trh. Je totiž zároveň lovištěm i přístavem, ryby nemohly být čerstvější. U břehu se tísnily tři linie lodí. Z té první těsně u břehu se vykládaly bohaté úlovky, ve druhé další lodě střední velikosti na vykládku teprve čekaly a ve třetí, jen pár set metrů od pobřeží, se do moře spouštěly sítě. Mauritánské vody jsou tak bohaté, že ani malé lodě nemusí za obživou daleko, do větších hlubin míří jen lodě veliké. Kdyby se kamenné stoly na tržišti mohly prohýbat, tak by se tak stalo. Trh je plný lidí, rybářů i nosičů, skvělé místo pro pořízení fotografií, ale ani toto bohatství nemělo vliv na pozitivní přístup objektů vůči nám, fotografování odmítali ještě striktněji než jinde. Je pravdou, že jsme si ryby na památku odvézt nemohli, většina z nás dala přednost suvenýrům ze dřeva, mědi, stříbra nebo datlím, ale na poslední výborné večeři v restauraci u syrského a zjevně movitého uprchlíka se téma bohatství a chudoby země znovu otevřelo.
Mauritánie je obrovská a rozmanitá země s malým počtem obyvatel. Ačkoli jsme nejbohatší část Mauritánie u řeky Senegal nenavštívili a viděli jsme tvrdý boj o přežití v těch nejchudších krajích s maximální snahou využít vše, co krajina kolem nabízela, země má velký potenciál. Bylo také zjevné, že politické vedení země nemá jasnou vizi a hlavně snahu, jak všechny skryté poklady využít, těžko soudit, co tomu brání. To by zjevně vyžadovalo více času než krátký náhled, kterým naše cesta byla. Pro turistu je Mauritánie na každý pád zemí panenskou a pro ekology, přírodovědce či paleontology dokonce zemí zaslíbenou. Pokud se toužíte na pár dnů od civilizace dokonale odstřihnout, jeďte do Mauritánie.
